Nejnovější články

Na střepu z rozbitého zrcadla

Dnes v 18:52 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

To, co se poslední dobou děje, si zaslouží alespoň pár písmenek.
Vínově zelení autobusákoví. Ale ne neviditelní.
Jako lavina, co čeká, kdy už se konečně utrhne. A ona už se pořádnou rychlostí rozjela.
Propletené nohy a úsměvy - nikomu v tuhle chvíli nepomůžou.
Asi to ještě nikdo nebylo tak zlé. A to že už to kolikrát vypadalo, že hůř už nemůže být. Ale ten, kdo mě zná, a ví, o čem mluvím, tak ten mě pochopí.
Nechci se ospravedlňovat. Za své činu nesu plnou odpovědnost.
***
***

Celý článek | Počet komentářů: 1
 

Sáček od čaje

18. ledna 2010 v 20:09 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

Příliš ticha přehlučí i ten největší rámus. Chápejte, jak jen chcete.
Jako když zalijeme sáček čaje horkou vodou. Sypaný je stejně lepší.
Tisíce metafor pod sedmikráskami. Všechny jsou stejně zbytečné. Metafory. Stačí pár slov. Možná úsměv.
Něco se změnilo. Šeptám ale, abych to nezakřikla. Protože té změny bylo třeba.
Sáček vyplouvá na hladinu. Voní to tu.
Vždycky se najde horší a lepší období. Roční, měsíční, životní.
Extrémní povahy mívají extrémní období. Poděkovala bych, ale prosím, bez té teatrálnosti.
Jednou, až se budu houpat v křesle, napíšu možná roztřesenou rukou stáří svoji zpověď.
Dnes ale jen krátce.
Chce se mi zase psát.
Dny trávit s hudbou v uších, podvečery s fotopřístrojem před okem.
A večery trávit s knížkou.
Upíjet čaj, ve kterém sáček zůstane do té doby, než bude hrnek prázdný.
Taky se mi chce trochu smát a trochu brečet.
Dnes ale jen krátce.

Celý článek | Počet komentářů: 6

Přilepený, připíchnutý.

10. ledna 2010 v 20:55 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

Přežitek z doby minulé? Touha být mužem. Na jeden den. Moudří. Modří. Šmoulové?
Moulové. Jako když jehla nemá dírku. Kudy se provlékne nit? Viď.
Tolik myšlenek a tolik přání. Sny, co si lidé zakazují. Marmeládové balónky na řetězu.
Der Leiter se nauč. Ne být. Vyslovit. Použít. Zneužít.
Utíkám od hlavní myšlenky jak ti potkani před mýma očima. Do vlasů.
V keckách bláto. Zlato. Poběžíme. Rovnoběžky. Taky se nesetkají.
Lžeš. Setkají. V nekonečnu.
Der Rückschritt. A na papír, kde bude číslo, nakreslím to svoje. Tříslo.
Meli melo? To by chtělo. Schizofrenní stavy? Kdo je ona a kdo jsem já? Typické.
Obeplujeme svět. My všichni. Až se zase budeme topit ve víně. A čertech. Že děkuju.
Touha zasunout cigáro do ušní dírky. Nechala jsem ji zarůst. Touhu.
Miliony frází. Před očima. Za víčky. Jak to napsat nevšedně? Slyšet! Chci slyšet ty texty.
Starší než oni. Jste. Jsme. Jsem. Skloňování, časování. Čas. Ó paní.
Ovlivňuje mě. Autor. On i jiní. Rimbaud. Hrabě. A jim podobní. Však víte.
Až se utopím v nekonečnu, pochopím.
Setkají se tam mé dvě rovnoběžky.

Celý článek | Počet komentářů: 2

Tma na začátku existujících nemožností.

8. ledna 2010 v 0:03 | Mimbral |  .:Vyfoceno:.

Fotky na zdi k nepoznání popsané. V duchu. V duši. Vyfoukneš ji?
Chuligáni v okapu houpají nohama. Jako malé děti. Vidíš je?
Zavírají oči, když zadržují dech. Čerstvý vzduch. Cítíš to?
Poslední den. Poslední (k)rok. Správný?
Tmavé schody, až tam, jak se hlava dotýká pekla. Pálí?
Obavy obalíme sněhem, ve kterém si nechtěně zchladíme záda. Chceš?
Do strachu všitý smích. Vyšívané. Všechno. Křížkovým stehem. Máš kolečka?
Neřekl to. Ani slovo. Ani to nedokázal napsat. Co je vlastně normální?
Bylo to jiné. Divné. Ale když má člověk v hlavě tu hloupou frázi "Mít rád", tak to překročí.
Když najdete cestu k lidem přes někoho, o kom byste to netušili.
A když ten někdo pak zmízí jako... jako ta pára nad hrncem. Slyšíš?
S každou další vteřinou se zamotáváme do zelených snů, ze kterých se jednou budeme muset probudit. Ale... jak nás znám, asi to zapijem. Odsouzení? Chápu.
Jiní lidé. Jiní spolužáci. Teď by mi oponovali, že to já jsem se změnila. Pravda.
Ale někde tam za sklem bude nejspíš můj dřívejší obličej. Duše už ulétla.
Ulétla s jeho mlčením.

Celý článek | Počet komentářů: 6

Pod sněhem.

24. prosince 2009 v 12:04 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

Když vločky sněhu vědí něco, co trápí lidi za okny, vezmou to něco a přikryjí to. Sebou. Sněhem.
Jenže pak jak sníh taje, a může to být třeba po čtvrt roce, odkryje to něco. To něco, co způsobí, že se stromy začnou mračit, že slunce zaleze a mráz bude běhat i po těle. Tři nejhorší písmenka, která znám.
Nenávidím oblevu!
Jenže zamrzlé rybníky taky nejsou zrovna ideální. Tolik metafor v jediném článku. A každé slovo má svůj význam.
Staly se z nás ukázkové případy. V televizi je vidíte, v knížkách se o nich dočtete. To ale jen když vezmete tu "správnou" knížku do rukou, v každé se o nás nepíše.
Možná, že až uvidíte ve dvě ráno na zastávce skleněné světýlko, spatříte nás. Toulavé kecky. Toulavé zimní boty. Zelené. Ne ty boty. Louky.
Přála bych si pod stromkem najít léto s vůní podzimu. A klidně i bez mašle.
Šunka s Ostružinou v čokoládovovišňové HubaBuba. Tak je to teď časté. Vtipná slova.
Tož tak to máte. Jsou písmenka vtipná (alespoň pro nás) a písmenka děsivá (alespoň pro mě).
Tak bych si přála, aby se nikdo s těmi děsivými v novém roce (ani jindy) nepotkal.
Co je zasněžené, nechť zasněžené zůstane.

Celý článek | Počet komentářů: 1

Když se snoubí mráz s teplem.

21. prosince 2009 v 0:10 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

Protože se blíží konec roku, nebudu vzpomínat co se událo, nýbrž... Nýbrž ťuknu párkrát do klávesnice, to abych poděkovala své Snoubence za to, že není jen obyčejná kamarádka, ale člověk, který ke mě pasuje jak bílá políčka na šachovnici k těm černým.
Taky jsem se chtěla přiznat, že nemám ráda reklamy o kaprech. Stačí mi ten jeden s velkým Ká :)
MikroPája zažívá nejprapodivnější období svého života. To protože to extrémně špatné se tak nádherně doplňuje s extrémním štěstím. A není to proto, že nám dnes umrzaly ruce, když bylo -20°C.
Je to asi proto, že je ve vzduchu cítit rebélie. Jukeboxový Homosexuál, sesterská Emily, čertovské panáky. A tabatěrka.
A proto, že tu nepíšu zrovna nejčastěji, bych vám všem chtěla popřát už teď ty nejkrásnější Vánoce. A abyste své starosti nechali v tomhle roce a do nového vběhli šťastní a usměvaví. A taky abyste kolem sebe měli úžasné lidi, kterým můžete hrdě říkat Přátelé :)

Celý článek | Počet komentářů: 4

To si zaslouží článek, neasi! :))

13. prosince 2009 v 19:45 | Mimbral |  .:Tokajské:.
Chardonnay se zelenajícím se uchem, o je je jéé.
Písnička dokola kolem a rybí svět v hrsti. To když je člověk šťastný přesto, že se mu těžko píše a tlačítka jsou hlasitější než kdy jindy. Takže rubrika je jasná, neasi.
Bych si to aj koupila a to je co říct, neasi. My jsme mařeny. Zase. Už vlastně týden v kuse.
O je jeé.
Jsme to ale děti noci :D A když mcDonald bude mít místo eMka v červené eMko v zelené, co to znamená? Že jsou ekologičtí.
Se mi zdá o lidech, které neznám, neasi.
Bolí mě ruka a mám skládat texty, neasi!
A pořád říkám (čti: píšu) neasi. Neasi...!
Česnečka a jsem s ním od čertů. A to prý ať nekupujem ryby, lol.
Se s váma loučím, nebo tu něco přiznám:D
Vana. Tyyybrďo. Reinkarnace. Tak zase někdy až tu bude krásně.
O je je jééé.
Počet komentářů: 1

Nekupujte ryby :)

3. prosince 2009 v 18:42 | Mimbral |  .:Tokajské:.
Žádné ryby, žádnou drůbež a žádnou zeleninu! Všechno to jsou lidé, neasi.
Trochu vínově a trochu čertově, když už se tedy blíží ten jejich den.
Učili jste se někdy vietnamsky? Oni místo hahaha používají kkkkk a lolZ, neasi :)
Tohle je nejvíc zvláštní týden - na to, že jsem bez hlasu. Jazz jsem nějak prošvihla a domů s maminou, když jsem jí chtěla vyprávět o tom, co jsme to všechno všichni prováděli. Kkkk.
Trautnberk a odvar z makovic? Hej cože?! Dala bych si. My jsme mařeny. Všechno špatně. To jsou prostě nepochopitelné hlášky posledních dní - s tou mojí snoubenkou.
Chtěla bych žít po desáté. Ale ne po desáté protože 22 ale po desáté protože povídání si na dece v zimě.
Chci tu napsat ten pocit, co mám v sobě a nejde to.
Tak jen....
Smazáno číslo a kamarádi nadevše! :)

Počet komentářů: 2

Lehce dekadentní podzim

22. listopadu 2009 v 19:44 | Mimbral |  .:Tokajské:.

Pod omrzlou trávou nehledej smích. A na houby už je taky pozdě. Naštěstí. Z jeho blonďatých dredů ucítíme naději, že na nás lidé nekašlou. I když se v noci tajně vykrademe z domu, abychom pak nakonec viděli bývalého, kterému se nelíbí náš kamarád.
A pak tu jsou věci jako tříleté dítě nebo sestra. Komu věřit? Zeptala bych se toho dítěte, řeklo by mi pravdu. Asi jako jediné. Blázni, proč to dělají?!
Nebýt černovlasé zrzky, nežila bych. Ona mě dodává krev do žil. Úsměvy do prázdných očí.
A i to některým lidem zřejmě vadí.
Jedenáct let ujíždí vesnicí na ká. Opět? Kolik jich tam ještě je?! Nebudeme to přeci řešit. Vždyť bychom rovnou mohli volat do Bohnic. Chlapi neintrikují. Nevymýšlí si přeci takové nesmysly. Nemají důvod. Tak proč...? Když se něco rozbije, nebudu to slepovat. Ani po roce. Poslechni.
I think it's time, we give it up
And figure out what's stopping us
From breathing easy, and talking straight
A tak utíkám do zelených světů, abych pak zjistila, jak ten jeden takhle dělal pacičkama a že ten v kufru sosá. To je přesně ten svět. Ten, ve kterém z části žiju a z kterého vždycky utíkám zase zpátky k čaji.
K ránu poslouchám, jak v nenamazaných pantech hodin vrže tma. A pak si vezmu každou ponožku jinou, aby aspoň něco bylo krásně barevné. Nechci, aby si lidé lhali o tak závažných věcech.
The little cracks they escalated
And before you know it is too late
For making circles and telling lies
Zamknu dveře na dva západy a obalím je ocelí. Nepřístupnost jako způsob sebeobrany.
Ne. Není to dobrý a nebude!

Celý článek | Počet komentářů: 2

Zapnout šípkové knoflíky omotané šálou.

10. listopadu 2009 v 22:49 | Mimbral |  .:Na lžičce:.

Zavřeme dveře kryté oranžovočervenožlutými motýli. Dva vyfouklé balónky necháme tak jak jsou, aby lépe slyšely písničky nahrávané z rádia na pásku. Zaknoflíkovaní v povlaku peřiny pak při světle maličké baterky přečteme Malého prince. Protože starosti se dnes nenosí. Dnes večer se oblékneme do vzpomínek a upijeme trochu osudu s příchutí toho něčeho, v co věříme.
Rozhovory, co nám proudí v těle. Euro už mi nevadí, ale krmítka jsou pořád vysoko.
Naději pověsíme na silné větve stromů. Protože ty jsou nízko. Tam dosáhneme.
A touhu zahodíme daleko před sebe. Možná se odrazí jako hopík a možná se vrátí nenaplněná. Jako bumerang. Truchlivo. Ale krásné truchlivo s vůní skořice. A vanilky.
Chtěla bych někomu na krk pověsit šípkové korálky. A z důvěry uplést šálu. Možná by byla podezřele dlouhá, ale hřála by. A to je teď třeba. Další kamarád v pruhovaném?! Už dost prosím.
Jeden knoflík nezapnu, abych se neudusila. To by se pak špatně přemýšlelo, kdyby člověk nedýchal. Vypnu nahrávání kazety, krátkou vzpomínku věnuju svítícím plastovým hvězdám nad oknem, (které jsou už miliony let v zaprášené krabici) a pak možná... začnu místo vzpomínání a dumání snít.
Jeden tedy nezapnu.

Celý článek | Počet komentářů: 7

Kam dál